Liberecká historie v kostce
LIBEREC
- původně německy Reichenberg – tento název od roku 1352 až do 1945
- protéká řeka Nisa, resp. její přítok Lužická Nisa, do města přitéká od Vratislavic nad Nisou, v centru mezi mostem Na Rybníčku a školou v Barvířské ulici se k ní připojuje Harcovský potok (této oblasti se říká Liberecké Benátky, protože domy stojí přímo u vody) a pak spolu odtékají bývalou textiláckou částí města mezi Barvířskou a Metelkovou ulicí k fotbalovému stadionu a dál směrem k Machnínu – patronkou řeky je víla Nisa
- Liberecká přehrada – stojí na Harcovském potoku a postavena byla v letech 1902-1903, po velké povodni v roce 1897
- tramvaje jezdí v Liberci od roku 1897
Textilní historie města
- Liberec je tradiční průmyslové město, po staletí bylo považováno za středisko textilního průmyslu
- tradici zahájilo plátenictví – pěstoval se zde len
- soukeníci přišli ze severu do Liberce v 16. století, a protože zpracovávali vlnu z redernských ovčínů, založili tradici vlnařského průmyslu ve městě. Koncem 16. století soukeníci založili ve městě barvírnu a valchu, což velmi přispělo ke kvalitě jejich sukna. To šlo dobře na odbyt a cech soukenický se stal velmi bohatým a váženým. Za třicetileté války (1618-1648) dodávali sukno valdštejnské armádě. Plátenictví tak zbylo na chudé horaly ve vsích v okolí Liberce
- Skoro v každém domku ve městě se ručně vyráběly látky, posléze na pomezí 18. a 19. století vznikaly manufaktury, které v polovině 19. století převálcoval Johann Liebieg a jeho rozrůstající se závody (např. budova „Hůlky“ na Papírovém náměstí byla takovou manufakturou).
- z Liberce se díky textilnímu průmyslu stalo jedno z nejdůležitějších měst celého Rakousko-Uherska
- po 2. světové válce a po znárodnění vznikla veliká továrna Textilana s 39 závody a 9 000 zaměstnanci. Textilana zkrachovala počátkem 21. století a její budovy byly z centra města postupně odstraněny. Slávu města coby centra textilního průmyslu dodnes připomíná řada domů po celém městě, mimo jiné vila továrníka Liebiega na Jablonecké ulici.
HISTORIE LIBERCE
- v 11. či 12. století vznikla v údolí při brodu přes Harcovský potok – asi v místech dnešního terminálu MHD ve Fügnerově ulici – malá osada, která poskytovala kupcům, kteří putovali na zemské stezce spojující vnitrozemí s oblastmi severu nutné občerstvení. Osadě s hostincem – v místech dnešního domu U Zeleného stromu a kovárnou, kde žili čeští osadníci spolu s německými kolonisty se jmenovala Habersdorf či Havlov. Zemská stezka stoupala do prudkého kopce, zhruba dnešní Moskevskou ulicí, kde se větvila na žitavskou a frýdlantskou
- ve 13. stol. se rozšířilo osídlení do prostor dnešního náměstí Dr. E. Beneše. Tam založili němečtí osadníci z Lužice a Saska druhou ves – Reichenberg. Obě osady později splynuly, a tak vznikl Reichenberg - Liberec.
1352 - První písemná zmínka o Reichenbergu/Liberci se týká kostela a placení desátku.
Bibrštejnové – první mocní majitelé Liberce, vlastnili panství téměř 300 let od r. 1278, kdy ho koupili od krále Přemysla Otakara II.
- za husitských válek stáli Bibrštejnové na straně císaře Zikmunda a přes Liberec se táhla vojska královská i hustitská
- 6. 9. 1469 byl Liberec vypálen při bojích s vojskem krále Jiřího z Poděbrad
- tehdejší osadu Reichenberg spravoval purkmistr a rychtář s konšely ze staré rychty na horním konci dnešní Pražské ulice, rynek vroubilo 24 dřevěných domů s podloubím a uprostřed byla studna, na konci Železné ulice – na samém konci města stávala vedle kostela dřevěná škola se zvonkem na střeše
Redernové - zakoupili frýdlantské panství i s Libercem po vymření Bibrštejnů r.1558.
- významně přispěli k rozvoji města
- dlážděné náměstí a hlavní ulice
- nová škola a fara
- rozvod pitné vody
- vznik soukenického cechu – základ textilního průmyslu
- výstavba kamenných staveb – kostel sv. Antonína, renesanční zámek, obecní pivovar, radnice (1599-1603 – tento letopočet v dlažbě na náměstí Dr. E. Beneše)
- 1560 získal Liberec právo vařit pivo
- 1577 císař Rudolf II. povýšil Liberec na město a udělil mu městský znak s redernovským znakem – stříbrné kolo na modrém poli – tento znak užívá město dodnes
- od r. 1600 město spravovala Kateřina z Redernu roz. Šliková – mezi měšťany oblíbená – získala pro město právo obchodovat se solí, k zámku nechala přistvět kapli a přispěla na stavbu radnice
- opouštějí město i frýdlantské panství po bitvě na Bílé Hoře 1620
Albrecht z Valdštejna – slavný vévoda a vojevůdce získal frýdlantské a liberecké panství roku 1622
- snažil se ze svého panství vytvořit hospodářskou základnu, aby mohl podnikat vojenské akce, liberečtí soukeníci oblékali celou Valdštejnovu armádu
- odňal městu právo vařit pivo a zabavil pivovar i mlýn ve svůj prospěch, liberecká šlechta tak přišla o značnou část svých příjmů
- nechal postavit Nové město – dnešní Sokolovské náměstí, jeho podobu dodnes připomínají Valdštejnské domky ve Větrné uličce
Gallasové (později Clam Gallasové) - získali panství jako odměnu za podíl na odstranění Valdštejna (zvražděn r. 1634 v Chebu)
- období třicetileté války (1618 - 1648) znamenalo pro Liberec drancování, požáry, hlad a smrt
- švédská i saská (tedy domácí královská) vojska město drancovala
- Švédům se z města nechtělo ani po podpisu vestfálského míru (1648)
- po válce následovala násilná rekatolizace, která donutila mnoho protestantských rodin k přestěhování do Lužice a Saska
- 1680 - morová epidemie – za městem byl zřízen tzv. morový hřbitov, na němž byl později postaven kostel sv. Kříže (dnes Malé náměstí)
- útrapy vyústily v řadu tvrdě potlačených povstání poddaných
- Gallase panství příliš nezajímalo a nechávali ho spravovat panskými úředníky
- Christian Platz z Ehrentalu – ve funkci správce 32 let, zakládal nové vsi – Nový Harcov (1683), Nové Pavlovice (1691), Janův Důl (1704), do nichž nechával násilím přesídlovat poddané. Uložil řemeslníkům řadu pro ně nevýhodných povinností, zavedl policejní hodiny od 21:00, zakázal shromažďování a vypracoval systém pokut za porušování povinností měšťanů. Gallasové mu za dobré služby udělili jako léno statek Vítkov u Chrastavy. Jeho rakev byla později uložena do kostela sv. Kříže v Liberci. Nenáviděný hejtman se objevuje v celé řadě pověstí, v nichž za trest běhá v podobě černého psa po lesích okolo Liberce nebo rozřezává pilou bukové kmeny v lesích u Oldřichova v Hájích
18. století přineslo Liberci rozkvět, počet obyvatel se ztrojnásobil, ve městě působilo na 800 soukeníků – zlatá éra libereckého soukenictví
- i přes válku v roce 1757 mezi vojsky císařovny Marie Terezie a pruskou armádou a následný tyfus se město hospodářsky rozvíjelo a rostlo – byl postaven kostel sv. Kříže (1753-56), došlo k rozšíření a přestavbě zámku, z této doby pochází i mnoho dosud dochovaných klasicistních domů (např. domy na nám. Českých bratří nebo Dům U Zeleného stromu v Moskevské ulici). Vznikaly nové čtvrti – tzv. Filipovo město kolem dnešního Nerudova náměstí a Kristiánov v těsné blízkosti zámku.
- Na dnešním Nerudově náměstí stála střelnice a později lazaret pro raněné z prusko-rakouské bitvy r. 1757, mrtví vojáci byli pohřbívání přímo na náměstí.
- vznikají manufaktury a první textilní podnikatelé si stavějí nákladné domy – Schulzův faktorský dům (dnešní Chráněnka) Na Rybníčku, dům obchodníka se suknem Krauseho na Benešově náměstí u ústí do Pražské ulice, Bergerův dům na ul. 8. března – J. G. Berger se zasloužil o vznik barvírny a bělidla v nedaleké Stráži nad Nisou a stal se majitelem první C. k. privilegované manufaktury v Liberci
19. století také proběhlo v Liberci ve znamení textilního průmyslu.
- Johannes Liebieg přišel do Liberce coby šestnáctiletý tovaryš roku 1818 a už za deset let se stal majitelem manufaktury v Josefínině údolí, kterou později mnohonásobně rozšířil a učinil ji základním závodem svých severočeských podniků (později Textilana) a z Liberce se stalo centrum textilního průmyslu celého Rakousko-Uherska. Roku 1868 získal titul barona a byl povýšen do šlechtického stavu, zemřel roku 1869 a byl pohřben ve své liberecké hrobce na hřbitově na Tržním náměstí (budoucí Zahrada libereckých vzpomínek)
- po Johanově smrti vede Liebiegovo impérium jeho syn Heinrich, vášnivý sběratel umění a vnuk Theodor Liebieg, který měl zálibu v automobilech – jeho automobil Prezident byl vůbec prvním svého druhu v Čechách. Liebiegové se výrazně podepsali na tváři dnešního Liberce.
- 1850 se stal Liberec samosprávným statutárním městem, je sem zavedena pošta, železnice a telegraf, Liberec se pyšní i první plynárnou v Čechách, bohužel se město rozvíjí pouze po stránce průmyslové, je plné továren a komínů, chybí veřejné kamenné stavby sloužící k reprezentaci města
- 1866 – Liberec byl zasažen prusko-rakouskou válkou – přešla přes něj rakouská i pruská vojska cestou na hlavní bojovou linii na Trutnovsku, ve městě se odehrály drobné půtky (např. na Dlouhých Mostech), jejichž oběti z obou stran leží na hřbitově v Budyšínské ulici, kde mají také svůj památník (dnešní lapidárium – budoucí Zahrada libereckých vzpomínek)
- dochází k přestavbě centra bohatého města – vzniká nová honosná radnice, divadlo, pošta, budova kavárny Pošta a stará synagoga
- v ulicích se objevily tramvaje, elektrické lampy, staví se školy, nemocnice, kasárna, lázně, muzeum, budova Obchodní a živnostenské komory
- vzniká reprezentativní vilová čtvrť kolem Masarykovy třídy a lesík s botanickou zahradou a zookoutkem
- v Lidových sadech vznikají odpočinková místa včetně budovy kulturního centra a plicního sanatoria.
- budovy vznikaly v historizujících slozích, dominuje neorenesance
- 1866 - navštívil město císař František Josef I., přijel pak ještě r. 1891, kdy zde na něj byl spáchán neúspěšný atentát
- 1906 – velkolepá Výstava českých Němců, která měla dokumentovat sílu německy hovořících obyvatel, z té doby pocházejí i některé vily nad přehradou v dnešní Klášterní ulici
1. světová válka (1914-1918) – zastavila rozkvět města
- v Ostašově vznikl velký zajatecký tábor pro více než 40 tisíc ruských a italských válečných zajatců (Liberec měl v té době cca 35 tisíc obyvatel)
- - 1918 po vzniku samostatného Československa (28. 10.) vyhlásili sudetští Němci rakouskou provincii Deutschböhmen s hlavním městem Liberec, jakýsi stát ve státě, který zanikl už v prosinci 1918
Období mezi válkami (1918-1938) bylo složité, kromě hospodářské krize ve 30. letech se vyostřují i národnostní vztahy mezi Čechy a Němci. V té době bylo v Liberci pouze 15% Čechů. O uklidnění vztahů se zasloužil starosta Carl Kostka zvolený roku 1929, který usiloval o dobré soužití obou národností, podporoval stavbu např. stavbu českých škol. Mezitím ale Německo ovládli nacisté, kteří nakonec uštvali i demokrata Kostku.
- moderní stavby – Palác Dunaj (1928), kavárna Nisa (dříve Winkler 1929), budova Baťa (1932), obch. Dům Brouk a Babka (1936)
- 1935 – Sudetoněmecká strana SdP vyhrála volby, jejím předákem byl Konrád Henlein (1898-1945), rodák z Vratislavic
- 1938 – Mnichovská dohoda, Sudety připadly Třetí říši a veškeré české obyvatelstvo bylo vyhnáno do vnitrozemí, o Křišťálové noci (9.10. 1938) byla vypálena židovská synagoga
- Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy a sídlem místodržícího Konrada Henleina – v prosinci 1938 přijel Hitler
2. sv. válka město výrazně nezasáhla
- 9. května 1945 bylo město osvobozeno Rudou armádou a velitelem města se stal pplk. Rumjancev, je po něm pojmenována ulice
- během dvou let byli z Liberce odsunuti Němci, do města se vraceli uprchlíci z roku 1938 a přicházeli noví osídlenci
- moc převzali komunisté, obecní samospráva byla nahrazena systémem národních výborů a zanikl tak i liberecký magistrát (zřízený na konci 18. století)
- 1949-1960 je Liberec krajským městem Libereckého kraje, r. 1960 vznikl Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem
- budovalo se pohraničí a docházelo k ničení drobných památek
- v 50. a 60. letech došlo k asanaci starolibereckých domků v části Starého Města
srpen 1968
- Libercem projížděla okupační vojska Varšavské smlouvy, Liberec se zdvihl na odpor – jeden z největších mimo Prahu, zahynulo 9 nevinných obětí, jejichž jména jsou napsaná na památníku v podobě tankového pásu na zdi radnice od libereckého výtvarníka Jiřího Gdovína
- jeden z okupačních tanků tehdy poškodil jeden z domů na nám. Dr. E. Beneše – FOTO
- v Liberci byl náhodou i pozdější prezident Václav Havel
- 70. a 80. léta 20. století přinesla rozvoj hlavně okrajových částí města, rostl počet obyvatel díky nově budovaným sídlištím – Kunratická, Broumovská, Rochlice
- město do jisté míry zasáhl i hroutící se ekosystém v Jizerských horách, které trpěly produkcí tepelných elektráren v sousedním Německu a Polsku
období po listopadu 1989
- Liberec zahájil privatizaci městského majetku získaného poválečnou konfiskací, ze získaných peněz došlo k mohutným rekonstrukcím v centru města, mj. znovuvybudování tramvajových tratí
- zánik textilního a rozvoj automobilového průmyslu
- vznik nového odvětví průmyslu – nanotechnologií
- rozvoj města v oblasti kultury, sportu, průmyslu i obchodu, roste počet obyvatel – na konci roku 2009 už má Liberec přes 100 000 obyvatel
LIBEREČTÍ RODÁCI
V Liberci vždy žili Němci i Češi ve vcelku poklidné symbióze, česko-německá otázka se vyhrotila v období před 2. světovou válkou (1938-1945), po níž došlo k vysíldení Němců z tehdejších Sudet a tedy i z Liberce. Řada německých umělců pochází právě z Liberce a dnes se na ně zapomíná. Přehled německých spisovatelů, kteří v Liberci žili a tvořili a v jejichž dílech se často opakují liberecké motivy je zpracován v knize Ještědské květy autorů Marka Sekyry a Otokara Simma.
Např.:
Ida Maksa-Segalla (1857-1936) – plodná spisovatelka, autorka básně Na Ještědu, která byla napsaná i na trámu ve starém horském hotelu na Ještědu a jako jedna z mála byl přeložena do češtiny
Karl Baier – (1861-1938) – psal básně s libereckou tematikou, některé zhudebnil liberecký skladatel Anton Keil, měl řeznický obchod v ul. 5. května
Gustav Funke (1874-1917) - byl známý hlavně svými anekdotami v libereckém nářečí. (viz. kniha Ještědské květy)
- Jacob Ginzel (1792-1862) – nadaný liberecký malíř, syn truhláře, autor obrazů v kostle v Dlouhém Mostě, maloval portréty, ale neměl odbyt a vrací se do Liberce, kde je nepochopen díky nízké kulturní vyzrálosti zdejších měšťanů, maluje figury pro betlémy, jeho jesličky dodnes vzbuzují zaslouženou pozornost
- Josef Proksch (1794-1864) – skladatel a učitel hudby, syn chudého tkalce, ve 13 letech oslepl. Jeho žákem byl i Bedřich Smetana. Prokschův synovec postavil dům ve Fűgnerově ulici, tzv. Anenský dvůr, v jehož přízemí je dnes restaurace Plaudit. Původně tam byla prodejna klavírů. Prokschova teta Anna Finke byla totiž vynikající vídeňskou klavíristkou
- MUDr. Václav Šamánek (1848-1916) - významný představitel české menšiny v Liberci a spoluzakladatel řady českých spolků (např. Česká beseda, Sokol, Klub českých turistů aj.), bydlel a provozoval lékařskou praxi v ul Na Svahu čp. 64 (pamětní deska). Je po něm pojmenovaná Šamánkova ulice a u ZŠ v ul. 5. května má mezi rododendrony svou bustu. Pamětní deska MUDr. Šamánka je i v sále hotelu Česká Beseda.
- Ferdinand Porsche (1875-1951) – slavný automobilový konstruktér. Jeho rodný dům stojí v Tanvaldské ulici čp. 38 ve Vratislavicích (pamětní deska a portrét). Navrhl i slavný VW Brouk. Navštěvoval průmyslovou školu v Masarykově ulici (pamětní deska). Ve Vratislavicích plánují otevření muzea Porsche.
- František Xaver Šalda (1867- 1937) – literární kritik a spisovatel. Narodil se v Sokolské ul. čp.354 (pamětní deska) a je po něm pojmenováno např. divadlo, gymnázium nebo náměstí
- Vlasta Burian (1891-1962)– král komiků – filmy To neznáte Hadimršku, C.k. polní maršálek, Tři vejce do skla aj. Jeho rodný domek v Lucemburské ulici už dnes nestojí
- Jaroslav Řídký (1897-1956) – hudební skladatel, dirigent a pedagog, jeho nejslavnějším dílem je Violoncellová sonáta. Narodil se na Františkově, kde je po něm pojmenována jedna z ulic
- Ludmila Macešková (1898-1974) – česká básnířka a spisovatelka píšící pod pseudonymem Jan Kameník. Narodila se v Dobrovského ul. čp. 339 na Keilově vrchu. Např.: Okna s anděly (poezie), Učitelka hudby (próza)
- Konrad Henlein (1898-1945) – nacista, sudetoněmecký politik, válečný zločinec. Narodil se ve Vratislavicích nad Nisou. Ke konci války působil v Liberci jako vedoucí NSDAP župy Sudety
- Karel Vacek (1902-1982) – hudební skladatel, jehož písně jsou dodnes hity dechovkových tanečních zábav (Cikánko ty krásná, Hej panímámo aj.). Rodný domek dosud stojí v Perlové ulici čp.232 (pamětní deska)
- Ottfried Preussler (*1923) – narodil se ve Frýdlantské ulici v Liberci, je autorem mnoha knih pro děti, kde se objevuje liberecká tematika a Jizerské hory – např. Malá čarodějnice, Anděl v kulichu
- Gustav Ginzel (1931-2008) – horolezec, cestovatel a podivín. Žil v jizerskohorské osadě Jizerka ve svém slavném Hnojovém domě (Misthaus). Ginzelovi byli Němci, jejich tkalcovské kořeny sahají až do 17. století. Otec Ginzel byl pro československé úřady nepostradatelný odborník v textilním průmyslu, proto i po válce mohli zůstat v rodném Liberci (Reichenbergu).
- Oldřich Kasier (*1955) – známý český divadelní a filmový herec – Obsluhoval jsem anglického krále, dvojice s Jiřím Abusem (Možná přijde i kouzelník)
- Petr Kellner (*1964) – úspěšný český manažer, první Čech, který se objevil na seznamu miliardářů časopisu Forbes
- Marcela Augustová (*1965) – televizní novinářka a moderátorka, v současné době moderuje hlavní zpravodajskou relaci ČT a žije v Liberci
- Pavel Liška (*1971) – populární český filmový herec – Štěstí, Návrat idiota, Čert ví proč
- Petr Nedvěd (*1971) – hokejista, hrál v NHL, nyní hráč HC Bílí Tygři
- Martin Damm (*1972) – český tenista
- Tomáš Enge (*1976) – automobilový závodník, první český pilot Formule 1
V Liberci žil
- Ludvík Středa (1928-2006) - spisovatel a básník, žil v Liberci v Oldřichově ulici, psal pro děti do časopisů Mateřídouška a Sluníčko, je autorem řady rozhlasových večerníčků Hajaja a podle jeho předlohy byly natočeny večerníčky o kosích bratrech. Známá je i jeho knížka Pohádky s Hvězdičkou o panu Hvězdičkovi, který objevuje pražské čtvrti
Prameny:
Liberec – turistický průvodce po městě a okolí, M. Řeháček
Liberec – město v klínu hor, R. Karpaš
Ještědské květy, M. Sekyra, O. Simm
Slavné vily Libereckého kraje, kolektiv autorů
