F. P. ve vzpomínce bývalého novináře

Jak nás herecká legenda bavila při svém odchodu z LDN.

Byla sobota 28. února 2004, 9.00 ráno. V liberecké LDN jsem se tísnil v davu novinářů, abych vyprovodil hereckou legendu Františka Peterku domů. Po třech letech operací a pobytech v nemocnici a léčebně si konečně balil. Těšil se jak malý kluk, až se zase octne ve svém bytě na rochlickém sídlišti a až znovu vyrazí do terénu. Na špacír, na přehradu. Tak ho léta potkávaly stovky Liberečanů, když se v modré větrovce procházel kolem vodní nádrže, polykal desítky kilometrů a vstřebával vlídné paprsky slunce. Vždycky fyzicky nesmírně silný, životní silou nabitý. Prototyp optimisty. Však žádný suverén, ale skromný člověk. Řada lidí zná jeho zážitek z mládí, kdy mu cikánka předpověděla nejen osudnou srážku s autem a těžký úraz nohy, ale i dlouhý život. I nám ho tenkrát znovu vyprávěl. Jako fatalista se tomu podvolil, nespekuloval. Vše se naplnilo a nakonec mu osud vyměřil krásných takřka pětadevadesát. Na jeden lidský život tak akorát; na legendu a člověka, jehož po prvním setkání každý musel mít rád, žalostně málo. Odešel člověk, o němž jako Liberečané můžeme hrdě říkat - to byl náš pan herec.

Krakonoš Peterka šel po třech letech domů

Představitel legendárního Krakonoše z televizního večerníčku, 82letý herec František Peterka, je po dlouhém pobytu v liberecké nemocnici konečně zase doma. V sobotu v devět hodin ráno ho na pokoji 107 v prvním patře Léčebny dlouhodobě nemocných vyzvedl syn Michael a odvezl do hercova panelákového bytu v Liberci-Rochlici.

Domů šel Peterka na den přesně po třech letech od těžkého úrazu pravé nohy, když ho na procházce u liberecké přehrady srazila neopatrná řidička. „Jdu sice s berlemi, ale odcházím šťastný. Rok jsem byl v nemocnici, kde mě postavili na nohy fyzicky, další dva roky pak v léčebně, kde jsem udělal velký pokrok psychicky. Za to chci všem doktorům poděkovat, byl to skutečně fešáckej kriminál. Moje energie je zpátky, vrátil se mi dokonce můj původní hlas a z toho, že mi život dal pořádně přes nos, jsem se poučil,“ líčil vitální, ale o padesát kilo svalové hmoty lehčí Peterka. Sám si žádnou slávu při odchodu nepřál a zástup novinářů ho spíš překvapil. Svůj typický humor ale ani v tu chvíli neztratil. „Vzkázal jsem už domů na sídliště, že tam při příjezdu nechci žádné pionýry ani ovace. Maximálně nějaké ovačky.“ Už loučení na oddělení však ukázalo, že herec, který byl většinu svého života hlavně komikem, bude chybět. Ostatně krkonošské večerníčky i komedie Petra Schulhoffa o sousedských naschválech rodin Nováků a Bartáčků, které v posledních týdnech znovu reprizovaly televize, tu prý byly hlavním středem zájmu. „Jen co jsme se ráno probudili, dokázali jsme se spolu hecovat. Vtipy padaly celý den a ten čas s ním lépe utíkal. Ne nadarmo se říká, že dobrý spolupacient je polovina léčby,“ svěřil se Právu Josef Černý, který s Peterkou sdílel dlouho jeden pokoj.

Foto Ivan Langr/ Právo, 2004

Hercova poraněná noha, zpevněná speciální ortézou, sice už nikdy nebude tak spolehlivá jako kdysi, oblíbené špacíry Libercem si ale Peterka ani tak nenechá ujít. „Nebude to asi patnáct kilometrů v kuse jako předtím, ale bude to nádhera. V léčebně jsem totiž chodil jen po chodbě, což byla dohromady tak stovka metrů, takže teď si to vychutnám. Začnu ale pomalu, a až bude sucho. Pakliže byste mě chtěli potkat u přehrady, budu tam, ale nepůjdu po vozovce,“ vzkázal Peterka. A alespoň jednou prý dojde i na proslavenou vyšisovanou modrou větrovku, podle níž ho Liberečané poznávali vždycky už zdálky.

Na divadlo a film však už ve svých letech Peterka nepomýšlí, i když mu třeba liberecké Divadlo F. X. Šaldy nabídlo některé role. „Nebojím se toho, že bych neměl paměť, závěrečný text ve starořečtině z Antonia a Kleopatry si pamatuji dodnes. Už si ale nechci nasadit ten chomout zkoušek a učení rolí. Teď si hlavně musím doma vybalit. Je neuvěřitelné, co věcí jsem za tři roky v nemocnici nashromáždil,“ dodal herec.

Zdroj: Právo

Datum vydání: 1.3.2004

Rubrika / pořad: Titulní strana

Autor: Ivan Langr

Zpět