Marta Kottová: Věřili jsme, že Němci válku prohrají. To nám pomáhalo přežít

Lágry poznamenaly celé její dospívání. Do Terezína byla deportována v roce 1942 jako dvanáctileté dítě. Z posledního tábora v Mährensdorfu, kde zpracovávala v továrně len, vyšla až po osvobození v květnu 1945 v šestnácti letech. Rodiče skončili v plynové komoře. Peklo koncentračních táborů ale přežil ještě její o šest let starší bratr Viktor, který jisté smrti unikl jen proto, že z posledního lágru utekl.

Marta Kottová se narodila 22. února roku 1929 v Černovicích u Tábora, ale vyrůstala v Praze, kam se rodina přestěhovala, když jí byly tři roky. Do Prahy se vrátila i po skončení války a prožila zde většinu svého života.

Před patnácti lety se usadila v Liberci. Dodnes se účastní pamětních akcí a přednáší o tom, co jako dospívající dívka prožila, dětem ve školách.  Současně je Marta Kottová předsedkyní Historické skupiny Osvětim. Její činnost mezi nejmladší generací ocenil prezident Václav Klaus 28. října 2008 medailí Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství.

Pro dnešní děti je jistě druhá světová válka obdobím velmi vzdáleným. Jak se vám daří upoutat jejich pozornost?

Mám radost z toho, že školáky téma holocaustu zajímá. Kladou hodně otázek. Živé vyprávění člověka, který prošel koncentračními tábory, je přece jenom pro ně přitažlivější, než když jim učitelé povídají o válce to, co sami vyčetli z knížek. Začínám třeba tím, jaká nám byla pořád strašná zima. Nebo jak jsem měla jako židovské dítě po obsazení země Hitlerem zakázáno chodit do školy. A že nejbolestivěji jsem vyřazení ze společnosti pocítila, když jsem musela odevzdat svoji milovanou foxteriérku Mikinu. A že jsem nesměla chovat ani kanára. Dnes má skoro každé dítě doma nějaké zvířátko, a tak se do příběhu rychle vžije.

Mnohé školáky inspiruje vaše vyprávění o holocaustu k malování obrázků. A vy z nich občas připravíte malou výstavu. Jaké výjevy hlavně dnešní děti kreslí?

První obrázek mi děti namalovaly pod vlivem toho, co jim vyprávím, před mnoha lety. Jako dárek, jako poděkování. Jedna dívka nakreslila válečnou bitvu s mnoha tanky s vysvětlením, že válka je vůl. Jiní školáci namalovali třeba čerty nebo ďáblovu dílnu jako ztělesnění zla. 

Co odpovídáte dětem, když se ptají, co bylo pro vás v koncentračních táborech největším utrpením?

Vedle strachu to byl hlad. Ten jsme měli pořád. V Terezíně nám dávali čtvrt kilogramu chleba na den, tři nebo čtyři brambory a nějakou šlichtu k tomu. Až v Osvětimi jsme si uvědomili, že Terezín vlastně byly lázně. V Osvětimi jsem chleba za celou dobu, co jsem tam byla, ani jednou neviděla. V Mährensdorfu jsme dostávali 7 dkg chleba na den, to je jeden tenký krajíc. Lidé by dnes měli častěji myslet na to, jak je dobře, že žijí v míru a relativním dostatku. Kdyby si to více uvědomovali, pak by se i sami k sobě chovali jinak.

Co vám pomáhalo přežít?

Pořád jsme si říkali, že musíme přežít, abychom se dožili toho, až Němci prohrají válku. Věřili jsme, že ji nemohou vyhrát. V letech 1942 až 1945 bylo do koncentračních táborů deportováno na 15 tisíc českých dětí. Vrátilo se nás 89. Od té doby říkám, že mám 88 sourozenců.

Čtěte také: Stanislav Motl: Na děti, které nepřežily holocaust, nikdy nezapomeneme

Text: Zuzana Minstrová, foto: Jan Král

• Všechny články
• Aktuality
• Z úřadu

Co byste neměli vynechat
Užijte si Liberec